Nesuď pár podle povídky a povídku podle páru.

Lepší než kokain

2. října 2016 v 12:53 | Mišule |  Mimo HP
Prohlášení: Nevlastním Sherlocka ani Johna, vlastním pouze nápad na tuto povídku.
Pairing: Holmes/Watson (Johnlock)
Varování: Povídka není fanfikcí na BBC Sherlocka, nicméně na Sherlocka z původních příběhů od sira Arthura Conana Doyla.
A/N: Zrovna jsem dočetla příběhy Sherlocka Holmese a tohle se mi nějak zrodilo v hlavě… Je to jen taková jednohubka, tak doufám, že se bude líbit :-).

Vždycky byla jedna báseň pozorovat, jak se Holmes dychtivě pustil do pátrání. Na krku mu naskočila žíla, oči mu začaly zářit a do obličeje mu vstoupila červeň. Vsadil bych se, že se mu dokonce zvýšil tep... Možná bych to měl (čistě z lékařského hlediska) ověřit.

Ze zamyšlení jsem byl vytrhnut až tehdy, když Holmes zvedl oči od stop a obrátil svůj pohled na mne.

"Myslím, že to mám. Musíme tam být co nejrychleji. Do drožky!" poručil a ukázal směrem k projíždějícímu vozu.
Jen, co jsme taxi chytili, začal se uklidňovat. Dokonce se mu vrátil lhostejný výraz.

"Watsone?"

"Ano?" otázal jsem se zvědavě.



"Obávám se, že je pro případ nezbytně nutné, abychom se políbili," oznámil mi prostě, zatímco mě probodával pohledem.

Nebudu lhát, velmi mne to zaskočilo.
Ovšem za ta léta spolupráce se Sherlockem Holmesem jsem se naučil nikterak nezpochybňovat jeho metody.
Po krátkém zaváhání jsem se k němu tedy naklonil a letmo spojil naše rty. Pro Sherlocka to ovšem očividně nebylo dostačující, protože mne vzal za ramena, přitáhl si mne ještě blíže a polibek tím prohloubil. Hlavou mi proběhla myšlenka, že by nás nikdo neměl vidět, protože kontakt tohoto rázu byl pro dva džentlmeny zcela nevhodný, ovšem vzápětí Holmesův jazyk udělal něco, kvůli čemuž už jsem nebyl schopný myslet vůbec na nic.

Zcela jistě mi zčervenaly tváře, jelikož takto se líbat jsem nebyl zvyklý ani se svou bývalou ženou Mary. Zajímalo by mne, co znamenaly ty ohňostroje před očima…

Když se ode mne Holmes odtáhl, na rtech mu pohrával spokojený úsměv, jaký jsem u tohoto mladého detektiva již dlouho nezahlédl.

"To by prozatím mělo stačit," řekl poměrně potichu, ale i tak jsem ho zaslechl. To bylo to poslední, čím tento čin okomentoval, a zbytek jízdy strávil vysvětlováním své dedukce, že za spáchaný zločin může vlastně starosta.

Netrvalo to dlouho, hned na druhý den jsme pachatele odhalili. Ani mne nepřekvapilo, když se ukázalo, že viníkem byl opravdu starosta. Něco mi však stále nešlo do hlavy.

"Holmesi, je tu pár věcí, kterým pořád nerozumím."

"Drahý příteli, už jsem vám přece vysvětloval, že všechno vyšlo najevo, když jsem viděl ty ošoupané boty."

To jsem na mysli neměl.

"Víte, myslel jsem spíš… K čemu sloužilo to… v drožce? Byla to nějaká forma kamufláže? Však víte, v čem konkrétně případu pomohl ten, uhm, polibek?"

"Ach tak!" usmál se Holmes.
"Ničemu, milý Johne. Případu v ničem," řekl, vlepil mi krátkou pusu na rty, otočil se ke mně zády a začal odcházet.

Věděl jsem, že bych se měl cítit přinejmenším dotčeně a využitě, nicméně ústa se mi automaticky roztáhla do širokého úsměvu.


Přísahal bych, že jsem zaslechl, jak si Sherlock mumlá:

"Lepší než kokain… Ano, rozhodně lepší než kokain."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama