Nesuď pár podle povídky a povídku podle páru.

Die To Be Reborn - 2. část

14. března 2016 v 21:53 | Mišule |  Jednorázovky
"Hermiono… Hermiono!"

"Kde to jsem? Co se děje?" zašeptala Hermiona dezorientovaně a zamžourala na osobu, která ji probudila.

"Jsme v knihovně, nejspíš jsi tu včera večer usnula," oznámila Minerva ustaraně koukajíc se na rozečtené knížky válející se po zemi vedle Hermiony.

Takže to nebyl sen? bliklo Hermioně hlavou.

V ředitelčině výrazu se najednou něco změnilo.

"Pojď se mnou," řekla stroze a pomohla primusce na nohy.



Hermiona chtěla protestovat, že by se ze všeho nejdřív ráda učesala a vyčistila si zuby, ale nezmohla se ani na slovo. Vypadalo to, že už teď nemá úplně čistý rejstřík, proto mlčky a poslušně následovala starší ženu.
Dveřmi vyšly ven z knihovny, prošly skoro celým hradem a zastavily se až před kamenným chrličem chránícím vstup do ředitelny.

"Správná volba," řekla Minerva a počkala, až se chrlič odsune. Hermiona měla pocit, že ve chvíli, kdy ředitelka vyslovovala heslo, koutkem oka mrkla jejím směrem.

Když vešly do ředitelny, profesorka se posadila do svého křesla a pokynula Hermioně, aby si sedla naproti ní.

"Hermiono," spustila McGonagallová.

"Možná spolu máme velice přátelský vztah, ale pořád jsem z nás dvou ta starší a zkušenější. Byla bych ráda, kdybys to, co ti teď řeknu, nebrala na lehkou váhu.
Černá magie není hra. Není to věc, kterou bys mohla prozkoumat a pak vzápětí vypustit z hlavy. Je to droga.
Na povrchu ta změna možná nebude poznat, možná se ti bude zdát, že jsi pořád stejná, ale tvoje duše bude pomalu hnít… Vzpomeň si na Voldemorta. Vzpomeň si na Bellatrix Lestrangeovou. Vzpomeň si na Malfoyovy. Vážně bys chtěla skončit stejně?"

Hermionu ředitelčino nařčení urazilo.

"Jen jsem včera rovnala knížky v knihovně, což je ostatně náplní mé práce. Nebo jste zapomněla? A copak já můžu za to, že máme v Bradavicích oddělení s omezeným přístupem? Nedělala jsem nic špatného, jen jsem prostě
rovnala knížky. Vážně si myslíte, že bych dokázala jen tak zahodit všechno, za co jsem odmala bojovala?"

Profesorka mlčela, ale její mlčení bylo více než výmluvné. Poprvé v životě byla Hermiona opravdu vděčná, že se naučila nitroobranu - její slova možná zněla víc než jistě, ovšem myšlenky už na tom tak dobře nebyly.

"V pořádku, šlo mi hlavně o prevenci. Lidé s dep - Chci říct, lidé s dlouhodobě špatnou náladou, mívají mnohem větší sklony inklinovat k věcem, co se jim jeví jako snadné, ale ani zdaleka nejsou správné," řekla ředitelka a věnovala jí úsměv.


Atmosféra v místnosti byla rázem o několik stupňů vřelejší.


Kdesi nad jejich hlavami si něco pod vousy spokojeně zamumlal portrét Albuse Brumbála.

"Když už jsme tu… Jak jsi na tom?"

"Jak jsem na tom v čem? Co konkrétně máte na mysli, paní profesorko?"

"Na mysli mám například tvoje pocity v záležitosti týkající se slečny Weasleyové a pana Pottera… Ještě se nevrátili z Ameriky, že?"

Hermiona zavrtěla hlavou.

"Potřebovali odtud vypadnout, Harry mi to říkal už mnohokrát předtím, než se vůbec vědělo, že Ginny bude mít nějaké mistrovství. Jakmile Harry přišel na to, že Američani nemají ani tušení o tom, kdo byl lord Voldemort, natožpak o tom, kdo je Harry Potter, začal pro sebe a Ginny vybírat nějaké krásné slunné bydlení ve Státech. Famfrpál byl jen záminka pro odlet."

Minerva ji tiše sledovala.

"A ty se mu divíš?" zeptala se po chvíli.

"Nedivím, paní profesorko. Jen bych si přála, abych do toho jejich nového světa patřila taky."


***
Na ulici potkala učitelku z mateřské školky.

Nikdy to nikdo neřekl nahlas, ale Hermiona věděla, že ji učitelka nesnáší. A teď najednou byla tady a křičela.

"Vidíš to? Vidíš to?! Jsi sama. Sama... Úplně na všechno! Všichni tě opustili. Rodiče, přítel, nejlepší kamarádi. Kde je jim konec? Jsi sama. Dokonce i ten pitomej kocour radši chcípnul, než aby s tebou zůstal!"

"Nic o mně nevíte!" křičela Hermiona zpátky, ale bylo to marné, její křik zněl jako myší pískot.

Učitelka se rázem proměnila v Harryho.

"Víš, Herm, ty jsi vlastně ten pravý důvod, proč jsme odjeli. Tvá touha navázat na minulost, tvá touha dokázat, že jsme ti samí lidé jako před válkou… Táhla jsi nás ke dnu. Jen jsme nevěděli, jak ti to říct."

Výjev se znovu změnil. Tentokrát Harryho nahradila Levandule Brownová ve svatebních šatech. Nemusela nic říkat, stačil jí jediný pohled na to, aby obsáhl všechnu škodolibost a nenávist, kterou k Hermioně cítila. Ale kromě toho tam byl i triumf.

"Je můj," říkala očima. "Je můj a já nemusela hnout ani prstem, všechno sis to zavinila ty SAMA!"

Hermiona se s hlasitým výkřikem probudila. Rukou si otřela zpocené čelo… Ještě teď jí v mysli rezonovalo to slovo "sama".

Napadlo ji, jestli ty noční můry nemohou být formou trestu za to, že neuposlechla Minervu a dál potají četla knihy z oddělení s omezeným přístupem. Ale sama tomu nevěřila…

Vylezla z postele směrem k oknu, aby se trochu nadýchala čerstvého vzduchu. Pohled jí padl na měsíc odrážející se v klidné hladině jezera. A v tu chvíli se jí do povědomí vkradl nápad… Nebylo by těžké s tím vším skončit. Mohla by si znehybnit končetiny a prostě - skočit. Utonutí je prý nejhorší způsob smrti? Hermiona si vždycky zakládala na tom, že si cizí poznatky ověřovala...

Moc nad tím nepřemýšlela, jednala spíš instinktivně. Představa, že by se konečně po takové době mohla zbavit té tupé bolesti v hrudníku, jí dodávala sílu to dokončit.

Vyběhla ven z hradu a zastavila se až na samém okraji jezera. Hleděla na svůj vlastní odraz, bledý, nejistý, prázdný.

"Nedělej to," ozvalo se za ní.

Ohlédla se, hledajíc původce toho hlasu. Ale ve tmě nikoho nezahlédla…

Jsi blázen,
napomenula se Hermiona. Svou pozornost opět obrátila k vodní hladině.

"Neskákej. Ve skutečnosti to vlastně ani nechceš udělat."

"Malfoyi?" hlesla zmateně, když konečně zjistila, o koho se jedná.

Přemýšlela, jestli vůbec tento školní rok zaregistrovala přítomnost mladého Smrtijeda.
Jistě, věděla, že je ve škole. Byla to součást jeho trestu a zároveň jedna z podmínek, aby nemusel skončit v Azkabanu. Ale nebyla si jistá, jestli si ho vůbec všimla… Podle všeho se snažil na sebe příliš neupozorňovat.

"Ale no tak, neboj se. Nejsem tady proto, abych tě popostrčil dolů. Mám pro tebe nabídku."

Chtěla ho odpálkovat. Chtěla, aby ji nechal alespoň v klidu umřít. Ale po dlouhé době cítila něco jiného, než negativní emoce - cítila zvědavost.

"Vím, že jsi po nocích studovala černou magii. Viděl jsem tě."

Hermionu to sice překvapilo, ale nemínila to dát najevo. Pořád očekávala, co z něj vypadne.

"Chci, aby ses k nám připojila. Ne, počkej," zarazil ji, když si všiml, že se chystá protestovat. "Vyslechni mě. Vím, co máš na srdci. Ale Pán Zla je mrtvý. S ním zemřely i hloupé ideologie. Voldemort byl posedlý blázen a my byli příliš arogantní na to, abychom si to přiznali. Teď je všechno jinak…"

"Vážně si myslíš, že za mnou přijdeš ve slabou chvilku, řekneš pár srdcervoucích řečiček a budeme přátelé?"

"Neřekl jsem, že budeme přátelé. Spojenci je výstižnější výraz. Hermiono… Odjakživa jsi byla pyšná na to, že svět vidíš barevně, ne černobíle. Tak proč tě nikdy nenapadlo, že zlo vlastně nemusí být zlem, když ho jmenuje samozvané dobro? Na černé magii není nic špatného, pokud se s ní umí zacházet. A to my dva dokážeme. Budeš znovu někam patřit… Budeš mít všechno, co potřebuješ."

Podívala se na jeho napřaženou ruku. A zatímco vkládala svou dlaň do té jeho, hlavou jí proběhla myšlenka, že si právě podepsala přímou jízdenku do pekla.

***

"Tati? Takže ta holčička, co je na všech těch fotkách s tebou a strejdou Ronem… To je ta zlá paní Malfoyová?" zeptal se malý James vykuleně, zatímco si prohlížel stará fotoalba.

"Jamesi… Paní Malfoyová není zlá. Ona je jen hodně ztracená, víš? Ale máš pravdu, je to ona. Jenže ty fotky jsou pořizované před hodně moc dlouhou dobou."

"Ještě když jste s maminkou bydleli v Anglii?"

"Přesně tak."

"A to byla paní Malfoyová ještě hodná?"

Harry si zhluboka povzdechl. Netušil, jak sedmiletému dítěti vysvětlit tu tenkou hranici mezi dobrem a zlem. A už vůbec netušil, jak s ním má mluvit o Hermioně.

"Ano, i tak se to dá říct. V té době byla ještě hodná…"

"Tati? A jak se vlastně stane, že je někdo hodný a pak je najednou jako paní Malfoyová? Může za to ten její manžel?"

Harrymu došla slova. Tohle téma pro něj bylo bolestivější, než předpokládal. Proč jen vůbec ta fotoalba vytahoval…?

Situaci jako vždycky zachránila Ginny, jeho úžasná Ginny, která v pravou chvíli přišla z kuchyně do obývacího pokoje.

"Ne, broučku. Za to nemůže nikdo, to tak prostě někdy osud zařídí."

A pro sebe tiše dodala:

"Je snazší to svést na osud, než celý život nést vinu na ramenou. Je to snazší, než vysvětlovat ti, že kdybychom zbaběle neutekli, mohlo být všechno jinak. Ale to bys zatím nepochopil, zlatíčko, to bys zatím ještě nechápal…"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 agata agata | 22. března 2016 v 21:03 | Reagovat

Ginny má pravdu. Hermiona tu pro všechny byla, když ji potřebovali. A kde byli oni, když potřebovala ona je? Sobci do jednoho!! Ten ,,zlý" Malfoy byl jediný, kdo jí nabídl pomoc.Nezištnou! Vždyť ji mohl nechat, ať se utopí a nezajímat se.
Jo, teprve v nouzi poznáš skutečného přítele...!
Dobrá povídka. Realistická. Díky!! :-)

2 Mišule Mišule | Web | 23. března 2016 v 18:21 | Reagovat

Malfoy v tom určitě taky viděl něco pro sebe, zas takový dobrák to nebyl :-D A Ginny s Harrym to měli hodně těžké... :-( Ale v konečném měřítku to byl opravdu Draco, kdo jí pomohl, takže máš pravdu :)
Já děkuju za pěkný komentář!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama