Nesuď pár podle povídky a povídku podle páru.

Die To Be Reborn

14. března 2016 v 21:53 | Mišule |  Jednorázovky
Prohlášení: Na vědomí se dává, že svět Harryho Pottera náleží madame Rowlingové, nápad na tuto povídku náleží mně. Povídka nevznikla za účelem finančního zisku.
Konec hlášení, děkuji.
Rating: 12+
Varování: Povídka nerespektuje epilog.
Pairing: To je tajemství :P

A/N: Tady je ta slíbená povídka :-). Odehrává se především z Hermionina pohledu. Je něco přes rok po bitvě o Bradavice a Hermiona se vrací do školy dodělat si sedmý ročník. Je to sice jednorázovka, ale protože je příliš dlouhá na to, aby mi ji blog.cz uznal jako jeden článek, bude rozdělená do dvou částí :-).


Hermiona byla v depresi. Znovu.

Rozladěně zírala na onu zpívající kartičku, která oznamovala, že "Ronald Weasley a Levandule Brownová si řeknou své 'ano' již pátého dubna, na nedalekém Maorově kopečku".
Co s tím, krucinál, měla společného ona?! Ach, vlastně… Byla srdečně zvána.

Naprosto podvědomě zmuchlala svatební oznámení do papírové kuličky a hodila ho do plápolajícího ohně.
K její úlevě papírek pozvolna přestával zpívat - Hermiona neměla ani nejmenší pochyby o tom, že Kotlík plný horkésilné lásky byla výsada paní Weasleyové - a hlas nedávno zesnulé Celestýny Warbeckové vyzněl do ztracena.
Pohyblivá fotografie Rona a jeho vyvolené se na ni šklebila z obludné tlamy plamenů a připomínala jí, že na tomto světě už neexistuje jediný člověk, co by byl schopen vytáhnout ji z její samoty.
Proč jen se do těch Bradavic vracela…?

***


Hermiona se celá natěšená přemístila do Doupěte. Čekala samé výskání a nadšené výkřiky, ale přivítáním jí byl pouze prázdný dům a ohlušující ticho. Zmateně se snažila se zaposlouchat, jestli neuslyší nějaký zvuk aspoň vzdáleně naznačující, kde mohou obyvatelé Doupěte být.

V duchu se zaradovala, když se z vrchního patra začalo ozývat cákání vody a nemelodické prozpěvování, které nemohlo patřit nikomu jinému, než Ronovi.

Rychle vystoupala po schodech a málem se s ním srazila ve dveřích koupelny. Měl trochu přerostlé vlasy, pihy v obličeji měl ještě viditelnější, než obvykle - pokud to bylo vůbec možné - a byl celý ještě mokrý od sprchy, kterou si před chvílí dopřával. Dvěma slovy: vypadal úžasně.

"Ahoj, lásko!" vykřikla Hermiona nadšeně a vrhla se Ronovi kolem krku, nehledě na to, že jeho jediným oděním byl ručník uvázaný kolem pasu.

"Ahoj, Herm… Co tu děláš?" zeptal se Ron překvapeně a věnoval jí chabý úsměv.

"McGonagallová mě pustila na víkend k vám, prý si po tom všem, co pro Bradavice dělám, zasloužím nějakou 'dovolenou'. Vůbec by mi nevadilo neodjet, však víš, že mě dělat primusku baví… A třízení knížek v knihovně pro mě taky rozhodně není za trest. Ale už to bylo k nesnesení, tak strašně se mi stýskalo!"

Ron se rozpačitě usmál. Nadechoval se k tomu, aby jí něco odpověděl, ale přerušil ho pronikavý hlásek.

"Lonááánku! Koho to tam máš? Já čekám!"

Hermioně v okamžení zmrzl úsměv na rtech. Ne, ne znovu! honilo se jí hlavou, zatímco od Rona znechuceně odskakovala.

"Počkej! Vysvětlím to!" vykřikl Ron zoufale, ale to už se Hermiona řítila do pokoje, z něhož se ten příšerný hlas ozval.

Z postele na ni zmateně mrkala Levandule Brownová… V podvazcích.

Hermioně takhle špatně nebylo ani po dávivých dortíčcích Freda a George.

***

Chvíli po tom, co se dostala zpět do Bradavic - a že to nějaký ten čas zabralo, v Prasinkách se totiž nezapomněla zastavit u Tří košťat na pár panáků Ohnivé whisky - přiletěl Pašík s objemným dopisem v pařátcích. Se značnou neochotou ho od něj Hermiona převzala. Byl, předvídatelně, od Rona. Přemohla znechucení a spíš ze zvědavosti, než z touhy se dozvědět, jak všechny ty jejich postelové hrátky probíhaly, dopis otevřela.

"Hermiono,
ani si nedovedeš představit, jak hrozně moc mě mrzí, to, cos dneska viděla.
Nechtěl jsem, aby ses to dozvěděla takhle, ale můj vztah s Lev už nějakou dobu trvá. Nehledej chybu v sobě, jediná příčina, proč jsem si s ní původně něco začal, byla moje netrpělivost… Tys byla pryč, Lev byla tady.
Byl jsem opravdu nehorázný blbec, když jsem ti to neřekl, ale abych byl upřímný, nevěděl jsem jak.
Pořád jsem to odkládal a říkal jsem si, že ti všechno povím, až o prázdninách přijedeš.
Vím, že možná žádám příliš, ale doufám, že mě jednoho dne pochopíš a neztratíme k sobě cestu úplně.
Když už jsem na toho vybalil tolik, možná bych to měl sfouknout všechno naráz… Nejspíš si toho nebudeš zrovna moc vážit, ale jsi první člověk, co to ví:

Já a Lev se chceme vzít.

Ron

P.S.: Harry a Ginny o mém vztahu s Levandulí zatím nevědí, jsou oba na čas v Americe - Gin tam má nějaké veledůležité mistrovství ve famfrpálu - ale to ses nejspíš dozvěděla z dopisů. Hlavně je neobviňuj z toho, že mně před tebou kryli záda, protože bys jim neuvěřitelně křivdila."

Hermiona sama nevěděla, proč dopis dočítala až do konce, a nepřestala hned, jakmile uviděla to jeho odporné, roztěkané písmo. Nejspíš v sobě měla nějaké dosud neobjevené sklony k masochismu… I když, právě teď je očividně objevila. Tělo se jí zkroutilo bolestí, tvář měla zkřivenou potlačovanými vzlyky. A pak se tomu poddala.

Zhroutila se na postel, přitiskla si polštář na prsa a začala vydávat srdcervoucí výkřiky bolesti, té vnitřní, co na povrchu obyčejný člověk jen tak nezahlédne.

Po několika hodinách se probrečela k neklidnému spánku.

***

Z transu a neradostných vzpomínek Hermionu probrala jakási stříbrná kočka. Chvíli jí zabralo, než jí došlo, že se jedná o Minervina patrona.

Neochotně odvrátila hlavu od dohořívajícího svatebního oznámení, aby si poslechla ředitelčin vzkaz.

"Drahá Hermiono, vím, že je toho na tebe v poslední době možná příliš… A proto jsem si říkala, jestli by ti pobyt v knihovně neudělal lépe. Nemyslím to tak, že bys nutně musela pracovat, ale jsi v té své komnatě zavřená už celý den, ostatní studenti tě neviděli ani u snídaně, ani u oběda.
Jestli bude potřeba, můžeš si vzít týden volna, jak jsem říkala už minule, opravdu si ho zasloužíš. Nemám strach, že zrovna ty bys absencí zameškala nějaké učivo, v současné chvíli už máš víc znalostí, než polovina profesorského sboru dohromady.
Ta moje stařecká senilita - už skáču od jednoho tématu k druhému, aniž bych je dokončila! Prostě jsem ti chtěla říct, že jestli si potřebuješ popovídat, ředitelna je plně k dispozici.
A pokud by sis to rozmyslela s tou knihovnou, Irma je tam někde zašitá mezi mudlovskými romány pro ženy, tak ti řekne, co je potřeba."

"Super," povzdechla si Hermiona. Takže i Minerva ví, že se nejmladší Vlezlík bude ženit… To vážně nikoho nezaráží, že jim je teprve osmnáct?!

Po důkladném zvážení došla k závěru, že trocha úklidu v knihovně jí neuškodí a přivede ji to na jiné myšlenky. Právě knihovna to ze všech bradavických místností odnesla snad nejhůř, a to i přesto, že přímo v ní se bitva o Bradavice neodehrávala.
Dávání knížek a regálů znovu dohromady byla tedy pořádná makačka - ale mělo to spoustu kladných stránek. Jednak se dostala k neskutečnému množství titulů, o nichž by se jinak nejspíš ani nedozvěděla, a jednak měla tolik práce, že nebyl čas myslet na jiné věci.
Na věci jako ženící se expřítel. Na věci jako rodiče nenávratně ztracení v Austrálii. Na věci jako nejlepší přátelé chystající se zůstat v USA už napořád, jakkoliv se to snažili zapírat. Na věci jako
odporná, odporná samota.

Dřív, než stihla znovu upadnout do hluboké apatie, prolezla portrétem a vydala se směrem do knihovny. Cestou málem vrazila do pár studentů na chodbě. Někteří ji úslužně zdravili, jiní ji naopak častovali nadávkami.

Měla bych je pozdravit zpátky. Měla bych jim sebrat kolejní body.

Ale ani na jedno si nepřipadala dostatečně silná, a tak je jen ignorovala a pokračovala svou cestou.

Knihovna byla - díky Merlinovi - vylidněná.

Už ani nevěnovala pozornost tomu, co zrovna rovná, jen mechanicky a ze zvyku koukla na první písmeno v názvu a poslala levitačním kouzlem knihu, aby se zařadila na správné místo ke svým družkám.

Tak to šlo do té doby, než hmátla po jednom extrémně silném a extrémně starém svazku. Zarazila ji jeho hmotnost, snad proto se na něj tak hloubavě zadívala… Kniha s titulem Čáry nejtemnější Hermionin pohled přitahovala jako magnet. Překonala své prvotní nutkání svazek odhodit a rychle si jít umýt ruce a namísto toho opatrně otevřela první stránku.

Byla už hluboká noc, když Hermiona Čáry nejtemnější dočetla. Zdravý rozum ji nabádal, aby všeho okamžitě nechala, aby si šla lehnout do postele a na všechno zapomněla.
Jenže její vůle už nebyla tím, čím bývala dřív. A černá magie nebyla jen nástroj na zabíjení, byla to celá škála nových možností. Jako by po ní natahovala ruku, hladila ji po tvářích a po vlasech, tiše slibovala:
"Se mnou jsi v bezpečí. Poddej se tomu a zůstaneš v mém objetí. Už nikdy nebudeš sama."

Zatímco fascinovaně listovala dalšími a dalšími knihami, vůbec nezaregistrovala postavu pomalu se plížící podél regálů. Jak by taky mohla? Dotyčný si dal hodně záležet na tom, aby spatřil, ale nebyl spatřen.

***
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 agata agata | 22. března 2016 v 20:40 | Reagovat

No,babča mi jednou říkala, že zrzavci jsou všichni proutníci, nedovedou ovládat svý pudy a ještě k tomu jsou choleričtí žárlivci. Takže si myslím, že Hermiona má vlastně štěstí, jenom to prozatím neví. Spíš lituju Levanduli, ale vypadá to, že mají s Lonánkem stejně vysoký IQ, tak by jim to mohlo i vyjít. Akorát by se jim mělo zakázat rozmnožování, blbejch je i tak až moc!! :-D :-D :-D

2 Mišule Mišule | Web | 23. března 2016 v 18:08 | Reagovat

Nemyslím si, že to bude barvou vlasů, znám i sympatické a věrné zrzky... A mám dojem, že v tomto svazku to schytá víc Ron, než Levandule :-)  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama