Nesuď pár podle povídky a povídku podle páru.

Naposledy

24. listopadu 2015 v 20:50 | Mišule |  Jednorázovky
Pairing: Neville/Luna
Omezení: -
Prohlášení: Nemyslím si, že by mě samotná JKR chtěla žalovat za porušení autorských práv, nicméně aby se neřeklo: Harry Potter patří Rowlingové, nikoliv mně (achjo :( :D ). Ale i přesto, tahle povídka je moje, tak mi ji prosím nekopírujte, minimálně ne bez zdroje...
A/N: Po (téměř) měsíci konečně zas něco přidávám :D Tentokrát je to jednorázovka, k jejímuž napsání mě inspirovalo téma týdne (díky Merlinovi za něj). Není z ní přímo jasné, o jaký pár se jedná, ale psala
jsem to s tím, že jsou to Neville a Lenka - kdysi jsem sem přidala, jak jejich vztah mohl začít, tak tentokrát přidávám, jak mohl skončit... Doufám, že se Vám bude líbit a - užijte si to :) Povídka není v rozporu s kanonem.



Naposledy tě obejmu. Ačkoliv o tom nevíš, podvědomě se ke mně přitulíš.
Naposledy ti dám polibek na čelo. A ty se ze spánku usměješ.
Naposledy ti rukou prohrábnu vlasy. Nespokojeně zamručíš a otočíš se na bok. Neboj, vím, jak to nemáš rád.
Naposledy si tě budu snažit vtisknout do paměti, tu tvou věčně veselou tvář skrývající neuvěřitelnou hrdost a odvahu.
Naposledy ti nechám na nočním stolku omluvný vzkaz. A tentokrát ten dokola opakující se slib dodržím, už se to nebude opakovat, věř mi.
Naposledy se otočím na patě a vyjdu z našeho pestrého a svým způsobem pozitivního domu, který jsi sám vybíral, tak kontrastujícího s pochmurným počasím venku. Neber si to špatně, miluju ten dům… I tebe. A nejspíš vždycky budu.
Naposledy se brouzdám kalužemi toho malého anglického městečka, mého hnízda i klece zároveň.
Naposledy zaslechnu tvoje kroky, spěšně dusající za mnou. Nezrychlím, udržuju si stále svoje tempo. Otočím se, až když jsi těsně za mnou, v tvém obličeji spatřím čiré zoufalství.
Naposledy se ti v duchu pokusím vysvětlit svůj důvod. Pochop mě, prosím. Tohle není život pro mě.
Naposledy mě budeš tiše prosit, ať nechodím, ať neutíkám pryč.
Budu mlčet. Naposledy. A ty mi porozumíš. Snad…
Naposledy snesu pohled tvých modrých očí, tak zoufale nešťastných a přitom stále milujících.
A přemístím se.
Náhlý pocit svobody mě donutí zhluboka se nadechnout.
A pochopím to. Pochopím, že nikdy nemůžeme stoprocentně vědět, kdy je naposledy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bekka Bekka | 22. prosince 2015 v 22:57 | Reagovat

Dokonalý!

2 Mišule Mišule | Web | 24. ledna 2016 v 13:12 | Reagovat

Mockrát děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama