Nesuď pár podle povídky a povídku podle páru.

romione - Bradavická rebelie

3. ledna 2015 v 15:20 | Rewcare |  Jednorázovky
Pairing: Hermiona/Ron
Omezení: -
Prohlášení: Nevlastním - ani netvrdím, že vlastním - HP a jeho svět. Ten právem náleží JKR. Vlastním pouze tuto povídku a ta je chráněná autorskými právy.
A/N: Krátká povídka, užijte si ji :). Opět prosím komentujte, ať vím(e) co zlepšit.
Moc děkuju své betě Mišuli a vážím si skvělých poznámek Agule99 :).

Je tu opět obrázek :).
------

"Sakra, Rone, ty to prostě nemůžeš pochopit, co? Nemůžeš to nechat být. Tohle je můj život! Můžu si dělat, co chci. Nějaká osina v zadku jako ty mi nebude přikazovat."

"Hermiono, já ti přece nic nepřikazu-"

"A tohle je co?!" křičí na mě. Proč na mě křičí? Co jsem jí udělal? Jen si ničí život.

"Máš nějaké problémy? Psychické?" začnu tiše. Na zlomek vteřiny mi připadá, že se mi otevře. To je rázem pryč.



Křičí. Ještě víc.

Slyším, jak se schodiště posouvá.

"Ztiš se nebo nás najdou," snažím se ji uklidnit.

Nepomáhá to.

"Do prdele Hermiono, je po půlnoci, sklapni!"

Ticho.

Vypadá to, že je na mě, abych něco řekl.

"Poslouchej mě. Mám tě rád a nechci, aby sis kazila život. Racigety? Vážně?"

"Cigarety-" snaží se mě přerušit.

"Ničíš si plíce. Ničíš si život! Takhle umřeš."

"Všichni jednou umřeme," podotkne.

"A ty ses rozhodla si to užít, co?" řeknu až moc ostře.

Vidím slzy. Slzy v jejích oříškových očích. V jejích nádherných nadpozemských očích. Ach Merline, tak úžasné oči! Miluju je.

Chci je blíž. Chci setřít ty slzy. Chci odstranit ten vztek a zlobu. Ten smutek a provinilost. Chci vidět jen radost a usmívající se oči. Usmívající se na mě. Teď a tady. Všude a navždy.

To miliony let dlouhé ticho, kdy na sebe jen zíráme, prolomí rána. Něco spadlo. Nevím kolik je, ale určitě nemáme co pohledávat na chodbě ve druhém poschodí.

Neváhám ani sekundu, přeskočím ty tři metry, co nás rozdělují, chytnu ji za paži a vtáhnu do nejbližší učebny.

"Starouš se bude zlobit. A bude moš šmutný. Bůbů. Že mu hodný Protiva rozbil lampiškuu. Bůbů."

Protiva prolétne kolem otevřených dveří, aniž by si něčeho povšiml. Strach ze školního trestu okamžitě zmizí.

"Rone..." slyším za zády jemný hlas. Nechci se otočit. Ne pokud to je jen smutek a zloba.

"Omlouvám se. Ale musím se nějak odreagovat. Ty děláš vtípky."

"Ano," rozhořčeně se otočím, nevím, co dělám, "ale neničím si tím život! V tom je ten rozdíl!"

"Promiň," tentokrát už šeptá.

"Slibuješ, že už to neuděláš? Nikdy? Dokud chodíme sem? Do Bradavic?" přistoupím k ní o krok blíž.

Ticho.

"Mio...?"

"Slibuju," řekne skoro neslyšně. Já ji ale slyším. Stejně jako slyším tlukot našich srdcí.

Udělám ještě jeden krok.

Přestane hypnotizovat tkaničky u svých tenisek a opatrně zvedne hlavu.

"Pomůžeš mi?" zeptá se.

"Vždycky," vezmu ji za ruce. Nezdráhá se.

Naše nosy jsou od sebe ve vzdálenosti jednoho stébla trávy. Cítím její dech. Cítím její teplo. Cítím její oči. Cítím jí.

"Rone," zní mdle. Jako z mlhy.

"Rone!" třese mnou.

"Rone, vzbuď se!"

Otevřu oči. Vidím kulaté brýle a jizvu tvaru blesku.

"Dělej, musíme na snídani," řekne.

"Nesnáším tě."


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Agule99 Agule99 | E-mail | Web | 3. ledna 2015 v 15:46 | Reagovat

Skvělá povídka, R! Hrozně se mi líbí, jak jsi popsala Ronovy pocity. A ten konec? To nemá chybu! :) Piš dál, protože ti to jde! :)
A samozřejmě nemáš zač, já děkuju za zmínku mého jména :D :).
*A.99*

2 -Evanlyn- -Evanlyn- | 3. ledna 2015 v 16:00 | Reagovat

Nesnáším Tě :DD Proč to musel být sen? Ale zase Mia závislá na nikotinu... To by asi taky nebyla dobrá realita :D
Ne, je to dokonalý! A obrázek je sexy :E

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama