Nesuď pár podle povídky a povídku podle páru.

dramione - Silent Longing

16. června 2014 v 23:32 | Rewcare |  Sesbírané povídky
Nádhera...
Zde zdroj: Silent Longing
Pairing: Hermiona/Draco
Omezení: -
------

Sál se pozvolna zaplňoval hosty. Stála před ohromnými dveřmi a těkavě si uhladila šaty. Vypadala překrásně. Její vždy tak neposedně kudrnaté vlasy teď byly zkrocené v nízkém drdůlku s nápadnou perleťovou sponou. Její ne tak výrazné oči byly jemně obtažené černými linkami a na tvářích měla světlejší růž, která jí dodala na dívčím vzhledu. Rty měla ošetřené leskem.


Jedním slovem byla půvabná.
Zhluboka se nadechla a vkročila dovnitř. První, co jí upoutalo, byl obrovský lustr snad se statisíci svícny, které vesele plápolaly v rytmu taneční hudby. Váhavě udělala pár kroků dopředu, a při tom sledovala malá barevná světélka, která se mihotala snad okolo každého návštěvníka Vánočního plesu.
Začala se prodírat davem, který se nevědomky rozestupoval v dlouhou uličku. Všichni ji sledovali. Nikdo neodolal. Každý se na ní musel alespoň na malou chvilku podívat a uznat, že tohle není ta Hermiona Grangerová, na kterou jsou všichni zvyklí.
Kousla se do rtu a zahleděla se do země. Bylo až neuvěřitelné, jak se jí teď zdály ty tupě jednoduché dlažební kostky vyrovnané do precizní roviny tak zajímavé. Nebyla zvyklá na obdiv. Jen málo kdy byla středem pozornosti - a když už, tak jen v negativním smyslu slova.
"Je jediná bez partnera..." uslyšela tichý, leč nesnesitelně pisklavý hlas z pravé strany. Letmo se tam podívala a se studem sklopila zrak ještě níž. Hlas patřil krásné Pansy Parkinsonové, která sice nepobrala moc moudrosti, ale za to jí to Merlin oplatil na vzhledu. Vypadala skvostně. Rovné černé vlasy jí padaly až po kostnatá ramena a velké oči jiskřivě vykukovaly skrz její rovně střiženou ofinu.
Hermiona se proti ní cítila bezcenná. Cítila se tak vedle ní každý každičký den, kdy jí potkávala společně s chlapci ze Zmijozelu v Hlavní síni, na chodbách nebo prostě jen tak na školních pozemcích. Připadala si oproti ní tak škaredá... skoro jako zapadaná prachem.
Ale dnes to bylo jinak. Teď měla zazářit ona. Teď měla zvednout hlavu, vychutnávat si každý pohled, usmívat se a být bezstarostná.
Zhluboka se nadechla a na chvilku zavřela oči.
"Všichni se budou dívat. Nikdo, opakuju nikdo, z tebe ani na chvíli nesundá oči. Každý bude civět. Každá druhá tě bude tiše shazovat. Každý druhý tě bude v myšlenkách svlékat. A ty to budeš přijímat. Budeš jako šperk. Budeš zářit, budeš poddajná, budeš skvost, na který si může sáhnout jen jeden z milionu. To ti slibuju."
"Seš si tím jistý?" zeptala se ho trochu vystrašeně. "Chci tím říct -" trochu zrudla a strčila si neposednou kudrlinu za ucho. "Nejsem zrovna jedna z nejkrásnějších... sám jsi mi to posledních sedm let dával dost najevo."
Zasmál se a vztáhnul ruku k jejímu obličeji, aby mohl ten strašný pramen vlasů zastrčit zpět na svoje místo. "Samozřejmě, že nejsi jedna z nejkrásnějších," utvrdil ji v jejích slovech. "Ale je to tvoje volba, nemám pravdu? Sama si za mnou přišla, sice s absolutně nulovou ochotou, ale přišla, s potupnou prosbou, abych ti pomohl vypadat tak, aby Weasley odpadl-"
"Takhle jsem to neříkala-"
"Koho to zajímá," utnul jí. "Vím že ti jde především o Weasleyho a upřímně sám se divím, že jsem souhlasil... Ale sedm let je dlouhá doba. Moje rodina konečně neslouží Ty-víš-komu a já nejsem tak zatvrzelý v tom, v čem jsem doposavad byl. A to ani nemluvím o tom, že jsem značně dospěl, takže už mám jiný pohled na morální hodnoty ve světě."
Pohleděla na něj a letmo se usmála. "Slyšela jsem o tom." opřela se o kamennou zeď a podívala se skrz oválný výřez podloubí na školní dvůr. "Běhaly tu klepy o tom, že chceš v budoucnu studovat mudlovskou mytologii a přejímat jí do magického světa."
"To nejsou klepy," podíval se stejným směrem jako ona. "Je to pravda." sklopil zrak k zemi a tiše vydechl. "Osmnáct let mi bylo odepřené poznat něco tak jiné, než je tenhle svět. Chci těch osmnáct let, kdy jsem nemusel být zahořklý kretén, zpět. Chci poznat něco mimo moje chápání."
"Chápu to," usmála se a tiskla si školní hábit víc k tělu. Lidé okolo nich procházeli, jakoby je neviděli. Klapání desítek nohou se začalo formovat do pochodové melodie.
"Takže," navodil blonďák na konečnou větu, se kterou se s Hermionou rozloučil. "V pátek, přesně v sedm hodin, tě čekám v Komnatě nejvyšší potřeby."
"Dohodnuto."
Nerozloučili se. Každý šel tam, kam potřeboval.
Otevřela oči a nechala koutky úst povznést o něco výš. Teď byla šperkem. Byla někým. Stala se perlou uprostřed moře.
Slyšela ozvěnu svých podpatků. Přestala se třást. V dálce uviděla Harryho s Ginny a Rona s Levandulí.
Hluboký nádech a výdech. Šla přímo k nim. Harry pil víno a Ron jen sledoval svou nejlepší kamarádku. Vypadal, že omdlí.
"Hermiono!" výskla Ginny. "Vypadáš úchvatně!" s dalšími slovy jí pevně objala a zatáhla do menšího kroužku, ve kterém stáli již dva zmíněné páry.
"Ginny má pravdu, Hermiono," usmál se Harry a chytl svou společnici kolem pasu tak lehce, že to vypadalo, jakoby ji jen pohladil. "Vypadáš nádherně."
Hermiona se mírně začervenala. "Děkuju," pípla a pokradmo se podívala na Rona, který se snažil dýchat pravidelně a při tom vypadat jakoby nic.
Levandule se koutkem oka podívala na svého přítele a nevrle do něj šťouchla loktem. Ron v jednu chvíli vypadal, jakoby se probudil ze snu a v druhou, jakoby do něj zase upadl. Hermiona poznala, že je v rozpacích a potěšilo jí to, ale i přes to se necítila jako vítěz. Doufala, že když dokáže, aby Ron přišel na to, co se v ní skrývá, že bude spokojená, hrdá, sebejistější, vnitřně vyrovnaná… ale opak byl pravdou.
"Pěkný šaty," prohodila Levandule lehce hrubě. Hermiona slabě přikývla. "Jsou od Florentina, že? Viděla jsem je v jednom z obchodů... taky jsem si je chtěla koupit, ale byly tak drahé, že jsem se raději spokojila s druhou třídou," s těmito slovy lehce ukročila levou nohou dopředu, aby Hermiona jasně viděla, co myslela tou pomyslnou druhou třídou. Ty šaty byly honosné, lemované drahým kamením všech barev. Byly vázané na krk a výstřih byl do hlubokého V.
Vypadaly úžasně. Úžasně nevkusně.
"Jsou krásné-" zalhala Hermiona s prozíravým úsměvem, ale byla přerušena další větou od blonďaté dívky.
"Ty sis je mohla dovolit?"
"Ale no tak, Lev..." zavrčel Ron.
"No co!" pískla. "Zeptat se můžu, ne?"
"To je v pořádku Rone," uklidnila ho Hermionia a sklouzla pohledem na Levanduli. "Vlastně ani nevím, kdo je Florentino," přiznala se. "Ty šaty jsem dostala darem."
"Darem?" zasmála se Levandule. "To bych chtěla vědět od koho."
"Nepřeháníš to už trochu?" utrhla se na ní Ginny nevrle. Harry se jen pobaveně zasmál, v pokusu pozvednout situaci nad pomyslný bod s názvem 'totálně špatný moment'.
"Já," odkašlala si Hermiona nejistě. Všichni z kroužku se na ní významně podívali. "Dostala jsem je od..."
"To nemůžu," odmítla razantně a postavila se přímo proti němu. "To nejde. Je to nepřípustné a nehodí se to. Prostě ne."
"Bože můj," povzdechl si ztěžka mladík. "Odlož na chvíli svojí úžasně nudnou morální tvář, co ti zabraňuje přijímat dary a obleč si je."
"Já nemám úžasně nudnou morální tvář, co mi zabraňuje přijímat dary," opáčila. "Mám úžasně 'nudnou'," to slovo z ní lezlo velmi ztěžka. Ona přeci není tak nudná, nebo ano? "Já mám úžasně nudnou morální tvář, co mi zabraňuje přijímat drahé dary, rozumíš?"
"Nebylo to drahé!"
"Bylo!" potvrdila mu. "Nechal si na tom cenovku!" Tímhle ho trochu překvapila. "Jedenáct tisíc galeonů! To ti nepřijde drahé? Tolik stojí náš dům a dost možná i auto!"
"Poslyš," vydechl znuděně. "Pro mě tyhle peníze nic neznamenají. Mám úplně jiné měřítko než máš ty a pokud to můžu říct na rovinu - je to jedno z nejlevnějších oblečení, co jsem kdy koupil. Takže přestaň kecat ty svoje pohádky o tom, jak je to neslušný a okamžitě si ty šaty obleč. Ples na tebe nepočká."
Snažila se přijít na co nejjednodušší výmluvu, která by zároveň nevypadala jako smyšlená. Od mamky!, napadlo ji. To ne, kde by mamka vzala tolik peněz, zazoufala v tichosti. Byla naprosto bezradná.
"Ode mě," ozvalo se jí stroze za zády. Nemusela se ani otáčet, aby zjistila, komu patří ten jasný a znělý hlas. Poznala ho okamžitě. Nastalo ticho. Zřejmě byl nepochopen. "Ty šaty," poznamenal, aby je uvedl zpět k tématu a přistoupil zpoza Hermioniných zad k jejímu boku. "Koupil jsem je já."
Nastalo nepříjemné ticho. Ginny se jen potupně zasmála a Harry s lehkou nevírou pozoroval svého dlouholetého nepřítele ze Zmijozelu, jak stojí po boku jeho nejlepší kamarádky s naprosto neutrálním výrazem bez jediné ješitné, nebo lstivé grimasy.
"Malfoyi?" oslovil ho nevěřícně Harry a měl co dělat, aby na něj nevychrlil tisíce rýpavých otázek.
"Pottere?" opětoval mu mírně podrážděně a upřel svůj pohled na Rona. Chvíli na něj zíral a snažil se přijít na to, co je na něm pro Merlina tak úžasné, že se ho snažila Hermiona ohromit. Vždyť vypadal jak trhan z dvanáctého století. Měl ten samý hábit, jako na Vánočním plese ve čtvrtém ročníku. Povzdechl si a sjel pohledem z Weasleyho na Brownovou. Měl co dělat, aby se nerozesmál. Zvládnul si zachovat svou typicky aristokratickou tvář a tiše, ale tak aby ho hlouček slyšel, neodolal dodat: "Vy dva jste se hledali, až jste se našli, že?"
Hermiona se mírně ušklíbla. Ginny se zasmála. Harry potlačil nutkání úsměvu. Levandule se snažila nevypadat uraženě a Ron zřejmě nepochopil narážku.
"Teď, pokud dovolíte," začal zcela zdvořile ke všem, ale nakonec se obrátil jen k Hermioně, která musela mírně zvednout hlavu, aby se mu mohla podívat do očí. "Smím prosit?" lehce pokynul dlaní směrem k tanečnímu parketu a nabídnul své rámě. Samozřejmě ani na chvíli nepochyboval, že by ho odmítla.
A měl pravdu. "Samozřejmě," usmála se, přijala jeho ruku a při odchodu na Ginny udělala obličej alá 'O! Můj! Bože!'. Ginny odpověděla jen mírně zvednutými pěstmi, na důkaz toho, že jí drží palce.
Ron stále mlčel, neschopen slova.
Jednu ruku položil mezi její lopatky, druhou pevně chytl její dlaň. Zhluboka se nadechl a snažil se vstřebat její vůni, která byla čistě jasmínová. Už chápal, proč si nenechala vymluvit svůj parfém a odmítla ten, co jí nabízel on. Voněla úžasně.
Hudba začala hrát v pomalém tempu. Začali tancovat.
"Tak co?" zeptal se tiše. "Jsi spokojená?"
"Ano."
"Jsem skvělej, no ne?" usmál se potichu.
Váhala s odpovědí. "Zas tak bych to nepřeháněla."
"Ale no tak..." zavrčel na oko podrážděně a vyvedl Hermionu do dvojité otočky. Hned na to si ji přitáhl zpět k sobě. "Zapůsobila si na Weasleyho, na Pottera... na všechny okolo. Díky mně. Zasloužím si alespoň trochu uznání."
"To je sice pravda," vydechla a přitáhla se blíž k jeho rameni, na které si váhavě položila bradu. "Ale když se na to dívám s odstupem a chladnou hlavou... přicházím na to, že mě to nijak nepoznamenalo. Udělalo mi radost, že Ron neměl slov, že Levandule žárlila, že Harry uznal, že jsem krásná... Ale to všechno se ve mně neodrazilo tak, jak jsem očekávala."
Chvíli mlčeli a tancovali. Zavřela oči a nechala se vést.
"Možná proto, že toužím po tom, abys to uznal i ty," vypadlo z ní tiše, ale naprosto vyrovnaně. Lehce ho to překvapilo, ale nedal nic znát. Slabě se usmál a uvedl Hermionu do další otočky, tentokrát jí nedovolil, aby schovala obličej do jeho ramene a chytl ji tak, aby jejich obličeje byly přímo naproti sobě.
Zadíval se jí do očí. "Víš, jak jsem ti říkal, že nejsi jedna z nejkrásnějších?" uvedl rozhovor do úplně jiných krajin. Hermiona mírně zbledla. Čekala rázné odmítnutí a výsměch.
Zastavili se. Vymanila se z jeho sevření a skoro neviditelně se usmála. Byl to potupný úsměv s odleskem bolesti. Její zlomený úsměv ho ranil.
Beze slova se otočila a pomalým klidným krokem odcházela pryč davem. Sledoval její odhalenou šíji a lehce vykukující obratle, které na její hedvábné pokožce působily neuvěřitelně jemně. Pohledem sklouzl na její slabě odhalená ramena a hubené ruce. Nakonec se podíval do země a kousl se do jazyka.
"Grangerová," řekl tiše s menším sebezapřením. Neslyšela ho. Odlepil zrak od dlažby a přidal na hlasitosti. "Grangerová stůj!" zakřičel. S některými lidmi okolo to trochu škublo - to jak se lekli, ale i přesto dál pokračovali v tanci.
Zastavila se a koutkem oka se ohlédla.
Byli od sebe asi osm metrů.
"Když jsem říkal, že nejsi jedna z nejkrásnějších," začal pomalu, ale rychle musel pokračovat, jelikož si všiml, že se otráveně nadechla a už chtěla odcházet. "Myslel jsem tím, že jsi nejkrásnější."
Zastavila se v půlce kroku a strnula.
"Poslyš... Je to pro mě těžké," pokračoval a pomalu šel k ní. "Neumím to říct, ale je tu něco, co mě k tobě táhne. Něco, čím mě přitahuješ... A to i když máš otřesně zacuchaný vlasy a precizně urovnanou školní uniformu." přešel až k ní, obešel jí a postavil se přímo naproti ní. "Já jsem ten jedinej, od koho tu nepotřebuješ uznání, jak dneska vypadáš nádherně. Protože pro mě tak vypadáš každej proklatej den, rozumíš?" mluvil tiše a soustředěně a při tom naštvaně chytl pramen těch neposedných vlasů a strčil jí ho za ucho. "Člověk by si myslel, že na to ten lak bude mít účinek, ale ty vlasy si i tak dělaj, co chtěj-"
Otevřel oči dokořán, ona je naopak sevřela, jak nejvíc mohla. Všechno ztichlo. Bolela ho hruď - srdce jakoby mu chtělo zlámat kosti.
Políbila ho.
Nakonec se uklidnil a ladně si jí přitáhl blíž k sobě. Polibek jí oplatil, a když bylo po všem, opřel své čelo o to její.
Oba dva dýchali nepravidelně. On se nakonec zasmál. "Myslíš," řekl a propletl své prsty s těmi jejími. "Myslíš si, že tohle na Weasleyho zapůsobilo?"
Hermiona očima zapátrala v davu, aby se jí poskytl pohled na právě kolabujícího Rona.
"Určitě," zasmála se a hned na to schytala další polibek.

A pak další.

A další.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Agule99 Agule99 | E-mail | Web | 3. ledna 2015 v 12:58 | Reagovat

Páni! :D
Skvělá povídka! Dokonale mě utvrdila v tom, že Dramione miluju, hele. Fakt se ti to povedlo, ke konci mi až tlouklo srdce napětím... Nevím, co říct. Prostě boží. A zakončení ve stylu "Myslíš si, že tohle na Weasleyho zapůsobilo?" nemělo chybu. Díky moc za ten skvělej zážitek!
*A.99*

2 agata agata | 26. března 2016 v 20:05 | Reagovat

Krásné!!!! Nejvíc ale to, že se mu líbí, ať má na sobě cokoliv. Že ten krásný vnější obal jí zařídil jenom proto, aby se cítila dobře  ona sama. A protože věděl, že kdyby jí dal svůj zájem najevo ve všední den, brala by to jako ironickou provokaci a patřičně reagovala, vyřešil to krásně zmijozelsky!
Díky, prima povídka! :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama